I když člověk napíše hromadu textů, které jsou překládány po světě a vychází v antologiích, nikdy nesmí zapomenout na prvotinu a tou je moje kniha Skutečná cesta ven, za kterou jsem v roce 2023 získal cenu Magnesia Litera. Moje kniha není stížnost, jak jsem četl v nějaké recenzi, ani vyřizování účtů. Je to způsob jak popsat události devadesátých let z pohledu dospívajícího Roma, který zachytil jak pozitivní, tak negativní změny nejen ve společnosti, ale v nás samých. Proto jsem tak rád, že byla dosud přeložena do třech světových jazyků a nově vyšel také italský překlad. V plánu je polská a srbochorvatská verze.

Jsem vděčný za to, že můj příběh zaujal a rezonuje. Není to ale zdaleka jen o mě. Stejnou nebo velmi podobnou zkušenost má spousta mých vrstevníků, kteří zažili svobodu, ale také šikanu a policejní násilí. Není to příjemné čtení, ale je velmi reálné, autentické.

Ke gádžům, Romům, olašským Romům a křesťanům pro mě tou dobou přibyly další dvě skupiny. Nacisti, kteří si tehdy říkali skinheads (my jsme jim říkali zkrátka „skín“), a policajti, se kterými jsem už měl zkušenost. Velmi často se tyto dvě skupiny navzájem překrývaly, což se projevovalo většinou tak, že si policajti vybrali nějakého Roma, odvezli ho a zbili. Všichni jsme tak věděli, že je nutné se fašistům vyhýbat, ať měli uniformu, nebo bombra a vyholenou hlavu. Vyšlo to totiž nastejno. Ze všech jsme měli strach. Byli jsme si jistí, že když se cokoliv stane, skínům to projde a vyšetřovat to budou jiní skíni, jen v policejních uniformách. Paradoxní je, že původní skinheads byli patrioti, odpůrci rasismu a drog, ale bez vazeb na politiku. V českých poměrech to byli vyholení opilci, co nosili zelené bundy a bílé tkaničky v těžkých kožených botách. Vidět jste je mohli na politických akcích doktora Sládka. Za jeho fašistické názory by se nemusel stydět ani Adolf Hitler. A rozhodně jste je mohli vidět na každém koncertě kapely Orlík, ta byla pro skinheady něco jako Karel Gott pro důchodce. A v restauraci U Holanů, což byla místní nacistická bašta.
Celou tuhle část života jsem si tak musel dávat pozor na to, abych se skínům vyhýbal, a kdykoliv jsem viděl uniformu, dostal jsem panický strach a mizel tak rychle, jak to jen šlo. Policajti, co mě zmlátili v Lupáčovce, mi navždycky zapsali do hlavy zkušenost, která se mi vybavuje dodnes a vzpomenu si na to i ve chvíli, kdy mě jen kontroluje dopravní policie.
Lidé kolem mě se začali dělit na ty, kdo se skíny sympatizují, a na ty, kdo je nesnáší. Ani dnes nechápu, jak je možné, že těch sympatizantů bylo tolik. Docházelo tak k situacím, kdy na mě posílal své nové kamarády spolužák, se kterým jsem navíc chodil na fotbal. V pátek kamarád, v pondělí nácek a „černý huby do plynu“.

A protože nejsme žádní troškaři, připravili jsme rovnou audio verzi mojí knihy, kterou vydalo nakladatelství OneHotBook. A pozor, nejde jen o nějakou standardně namluvenou knihu! V této verzi mého příběhu naleznete i hudbu v podání kapely Trio Romano, která zahrála písně, které nás jako malé učila naše maminka.  Režie se ujal Michal Bureš. Knihu si můžete zakoupit na www.onehotbook.cz.